El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pátek, 26.09.2014., 19. den: Reliegos - La Virgen del Camino,
Tuto etapu jsem si vloni moc neoblíbil, protože před Leónem vede dlouhý úsek stezky bezprostředně vedle frekventované hlavní silnice. A ani proto ne, že se mi cesta vedoucí přes León díky zdlouhavému a zčásti neúspěšnému hledání geokešek pěkně protáhla. Letos to bylo jen o tolik lepší, že ještě než se mi podařilo dojít ke studni před Arcahuejou, jsem dohnal kluka s maďarskoiu vlaječkou na ruksaku. Laci pocházel z Dunajské Stredy (Dunaszerdahely) ale už delší dobu pracuje jako kuchař ve Vídni. Před ochodem na Camino si našel lepší místo v Insbruku a tak, až se vrátí, nastoupí už na nové místo. Ke studni jsme šli spolu a já si tam sedl, abych něco pojedl a vypil. Ještě než jsme se rozloučili, Laci zavolal jedné známé paní. Marie je tu na Caminu také, několik kilometrů před námi. Vystudovala medicínu v Praze, za tu doby co tam byla se naučila česky. Laci mi na chvíli předal a já Marii překvapil svou "skvostnou" češtinou. S Marií a Andrášem, jejím manželem, též lékařem, jsme se pak na cestě dvakrát setkali. Poprvé hned příští den v Hospital de Órbigo a pak ještě jednou, na konci cesty, v Muxíi.
Z Reliegosu jsem vykročil ještě za tmy, bylo mi zima jakoby mrzlo, zábly mne prsty. V té chvíli jsem litoval, že jsem si doma nepřibalil rukavice. V Mansille de las Mulas se už rozednělo ale první paprsky slunce začaly hřát teprve u dlouhého mostu ve Villarente. Před Arcahuejou jsem musel s plným žaludkem překonat větší kopec. Pak následovalo Valdelafuente, kde se jde opět vedle silnice. Ale nakonec se přece jen objevil přechod nad jižní výpadovkou z Leónu a na jeho protější straně Puente Castro, jihovýchodní předměstí Leónu.
León leží v údolí řeky Bernesga, poutník však neprve kříží menší řeku Torio. Bernesgu spatří až poté, když obejde veškeré pamětihodnosti nacházející se ve východní polovině města a směrem na západ pak město opustí. Neměl jsem čas ani příležitost zapsat do mobilu souřadnice vloni nenalezených geokešek ale místa tří ze čtyř jsem si pamatoval. Nejvíce jsem byl zvědavý na malý dřevěný domek, jakési hórreo v parku, který byl vloni zavřený. Strávil jsem zde mnoho času, prohlédl jsem kdejakou skulinku ale keš se mi najít nepodařilo. Stejně jsem pochodil v obou dalších parcích, i když časem jsem skutečně nešetřil. Marná sláva, ve městech jsou kešky většinou velmi malé, někdy jen o velikosti většího šroubu a ukryté velmi rafinovaně, aby je "muglové", jak my geokačeři nazýváme osoby nezasvěcené do naší hry, nemohli najít ani náhodou. No, a tyto jsou ukryty tak dokonale, že jsem je nenašel ani já. Pradvou je, že u dvou z nich nebyla ani nápověda.
U paláce Gaudí si krátce odpočinu, koupím si zmrzlinu a sednu si s ní u makety města vyrobené z malých kovových kostek. Sluníčko pěkně hřeje, lidé pospíchají aby si užili začínajícího víkendu. Katedrálu okoukám jen zvenčí ale kostel Svatého Izidora si tentokrát prohlédnu. Je velmi pěkný. Přes most přejdu na druhý břeh řeky a potom následuje dlouhá štreka ven z města. Zdá se to být nekonečné, jelikož La Virgen del Camino, západní předměstí Leónu je ve směru Camina 6 km dlouhé a začíná tam, kde León končí. Alberg, který jsem si stanovil coby konec dnešní trasy se nachází až na samém konci tohoto předměstí. Moderní, 40-lůžková budova je neuvěřitelně čistá, podlaha se leskne, jako z mramoru, ke každému lůžku patří skříňka. Od rána jsem nejedl a tak, obdobně jako v Reliegosu vezmu útokem ledničku a utišuji hlad kouskem sýra, který jsem tam našel. Že je některé jídlo v lednici "veřejným majetkem", tedy k dispozici komukoliv (pochází od poutníka, který ho tu nechal a již odešel) je zřejmé jednak z toho, že leží volně (není zabalené do nákupní tašky) a taky podle nižší teploty, než potraviny těch, kteří je koupili a uložili teprve před krátkým časem.
Právě jsem se chystal odejít na nákup, když spatřím Ad-a. I on se raduje, dva dny jsme se neviděli. Přiznám se, že mi "Doktor House" chyběl. I jeho sarkastický humor je stejný, jakým je obdařen i ten doktor ze seriálu. Jdeme tedy nakupovat spolu. Já jsem hotov dříve, on ještě cosi hledá, tak zaplatím a zpět do albergu jdu sám. Ad mi to po jeho návratu vyčte. Překvapí mně to. Jeho citlivost mi nijak nezapadá do obrazu, který jsem si o něm dosud vytvořil.
Po návratu do albergu si třídím věci, balím a připravuji se na zítřek. Přitom zjišťuji, že nemám nikde Credentialy. Vyhledám recepci, co když tam zůstaly při registraci, podívám se do společenské místnosti i do jídelny, kde jsem také byl, ale sáček s poutnickými průkazkami a i s deníkem nenacházím. Mezitím se s přehnanou aktivitou zapojí do hledání i jiní. Snažím se zdvořile odmítnout jejich pomoc, jelikož hledají v místech, kde jsem se ani na chvíli nezdržel. Velmi se mi uleví, když je pak najdu spadlé vedle ruksaku, opřeného o židli vedle mé postele. Vypadly mi ze stehenní kapsy, když jsem si tam na chvíli sedl. Už se mi podobná věc několikrát stala ale pokaždé jsem si toho všimnul anebo mně na to upozornil někdo jiný. Musím si dát větší pozor při sezení na tak nízkých židlích, kdy je koleno výše než kyčle.
I prostorná koupelna je ukázkově čistá. Ne každý den jsou podmínky pro holení takové, jako tady a tak to nelze vynechat. A na závěr dne si ještě chvíli posedíme na dvorku. Oč později tady ráno slunce vychází, o to později i zapadá. Díky tomu mi až doposud prádlo do večera pokaždé uschlo. Jedinou výjimkou bylo Rabé ale tam jsem dorazil tak pozdě, že jsem byl rád, když jsem praní před večeří (19:30) vůbec stačil dokončit.